Průvodce po afrických ostrovech v Indickém oceánu

Mauricius

Hlavní město Mauricia, Port Louis (místně vyslovované Por Loowee), není často středem pozornosti, což je smutný stav. Označení nejlepší destinací pro pouliční jídlo znalými, kteří hledají vše, co gurmána, přináší rozhodně lahodný průzkum ostrova.

Stejně jako ostatní ostrovy v regionu, i Mauricius díky své 500leté okupaci nabízí oslnivou kulturní směs. Vlivy zahrnují vlivy Nizozemců, Francouzů, Arabů, Portugalců a Angličanů. Přesto lze dnes vzkvétající kreolskou kulturu vysledovat až k polím s cukrovou třtinou.

Stejně jako ti, kteří zpracovávali tyto tržní plodiny, ApravasiGhat je skvělé místo pro začátek. Toto bývalé imigrační skladiště, které je nyní muzeem, je na seznamu světového dědictví a bylo starým vyloďovacím přístavem pro tisíce najatých dělníků. Nachází se v přístavu, postrádá obvyklé malebné palmy a pláže s bílým pískem, které zdobí brožury, ale námořní scenérie není o nic méně okouzlující. Vánek je v prosincovém vedru teplý a vítaný, ale já se naštěstí schyluji před sluncem a hledám úkryt uvnitř.

V letech 1834 až 1920 jsem se dozvěděl, jak sem přicestovali dělníci z Číny, Komor, Indie, Madagaskaru, Mosambiku, jihovýchodní Asie a dokonce Jemenu, aby pracovali na mauricijských plantážích nebo byli přeloženi na Réunion, do jižní a východní Afriky nebo do Karibiku. . Největší kontingent, ohromující celkem 462 000 lidí, byl přijat na Mauriciu.

Po vystřízlivění navštívím jako další rušný trh z viktoriánské éry. Přetéká subtropickým ovocem, jako je mango, banány, limetky, melouny a dokonce i svazky zeleniny a bylinek určené do polévky, vše spletené jemným provázkem. Lepkavé liči vyzařuje svůdnou vůni a já podlehnu čerstvě vymačkané šťávě z rohu velkého skladiště.

Překvapuje mě množství nápisů v angličtině a cítím se dobře, když se po ulicích potuluji sám. Objevuji restaurace v půvabné čínské čtvrti, kde z výloh lákají knedlíky a lepkavé pečivo. Dhal puri a roti chaud, pozůstatky indického dědictví, lze snadno najít v prosklených prodejních vozících tlačených po chodnících. Kolem projíždějí motorky a jedna se stáčí vedle mě poté, co mě srazila babička a její hejna vnoučat. Scházejí se na sorbet rapé – tradiční pochoutku z drceného ledu (připravovaného na místě díky starodávnému natahovacímu mechanismu upevněnému na zadní části jeho kola) ochuceného pestrobarevným sirupem z cukrové třtiny.

Pak chvíli sedím se zeleninovým roti v ruce od vážené Roti Aka Vinody na firemní zahradě. Ze svého posedu pod Banyanovým stromem zaslechnu, jak průvodce říká, že Mauricius je jednou z deseti zemí na světě, kde nikdy nebyla válka.

Nakonec se vrátím na neodolatelné pobřeží. Starověké stromy lemují cestu k honosnému letovisku a můj řidič říká, že byly zasazeny dělníky před staletími, takže mohly mít stín, protože na polích cukrové třtiny žádný nebyl.

Zpět v Hotel Zilwa Attitude, po večeři z mořských plodů (marlínové carpaccio jsem nikde jinde na světě nejedla) dezertem talíř páleného ovoce. Banán a ananas glazované do karamelu a prošpikované rumem. Zeptám se na nabídku a pak je mi předepsána návštěva Rhumerie de Chamarelna komentovanou prohlídku lihovaru. Objevuji tam umění rhumarrangé – likér ochucený kořením a zjemněný ovocem – a jsem nadšený z ekologické výroby a recyklace.

Tím, že jsem následoval mou chuť na sladké, ostrov nejen odhalil své pozoruhodné složení kulinářských pokladů, ale sdílel také dědictví, které se z bazénového lehátka těžko hledá. Pokud si však chcete vybrat, lehátka v SALT of Palmar jsou výbornou volbou pro zodpovědnější cestovatele a zahnaly zálibu v bufetech v resortech. Místo toho tvrdí, že znají své farmáře, rybáře a pěstitele jménem. Tento butikový hotel, pojmenovaný na slavném seznamu největších světových míst společnosti Time v roce 2019, si klade za cíl umožnit hostům jednat s mauricijskou komunitou eticky. (saltresorts.com) Slova a fotografie Melanie Van Zyl